Jak jsme složili píseň pro cestování časem, abychom se dostali do doby hraběte Šporka pro recepturu léčivého elixíru. Jak jsme si zpívali s chybama a dostávali se do různých jiných časů.

Den první

Zdálo by se, že příjezdový den bude klidný – prostě procházka Kuksem. Scházíme k Labi, představujeme si čas, kdy tu bylo jen čisté údolí a zlatokopové v břehu nad Labem dobývali poklady. Povídáme o hraběti Šporkovi – jak měl rád mejdany a jak se rád hádal a jak rád pomáhal druhým – prostě jako my. O liliputce, která mu zachránila život, když vyslechla zlé úklady jeho „přátel“ a za odměnu smí odpočívat v jeho rodinné hrobce. A pak – v zahradách – na nás padl smutek. A zjevení Milosrdného bratra nasměrovalo náš pobyt… vydáváme se hledat způsob, jak se dostat do doby hraběte Šporka. Protože jenom tam můžeme získat tajnou recepturu elixíru štěstí… Ještě netušíme, jak nám to zkomplikuje bratr Milosrdného bratra – Gucci.

Den druhý

Zázrak: Poznáváme léčivou sílu bylin a zjišťujeme, že se s nimi umíme dorozumět víc, než bychom si mysleli. Každá rodina má papírek s jednou vůní a podle svých pocitů z ní kreslí společný velký obraz. Moje hypotéza byla, že by se obrazy mohly podobat mikrofotografiím, které ukazují „kde vůně bydlí a jak vypadají“. Výsledek nás překvapuje. A potom v zahradách hledáme jednotlivé bylinky, a taky hrajeme očuchávanou – hledáme se podle vůní.

Tak teď už rostlinám dost rozumíme, už jenom složit kouzelnou píseň, která nás přenese do baroka. Indicie nás v podvečer vedou na vinici. Písnička ale nefunguje – místo Šporka potkáváme vinaře pana Rudolfského… Naštěstí nám dává cennou radu – zítra musíme do Betléma najít poustevníka. Večer se udělalo krásně, sdílíme spolu kouzelné chvíle při západu slunce a východu nasvíceného Hospitalu… A hudbě…

Den třetí

Tak jsme se ráno vypravili do Betléma. Prvního jsme potkali poustevníka Onufria – Braunova a kamenného. Zpíváme a tančíme mu naši píseň – asi zase špatně, protože neobživl. To bohužel nemám natočené já, ale několik turistů.

No nic, jdeme dál a hluboko v betlémské jeskyni opravdu potkáváme tajemnou postavu. Ale protože píseň asi pořád neumíme, nepřenese nás do doby hraběte Šporka, ale do doby druidů. Tak nás druid bere v meditaci do času draků a od zlatého draka přinášíme zpět dračí semínka („Hynku, viděl jsi toho zlatého draka?“ „Neviděl. Já když zavřu oči, tak nic nevidím…“) Vracíme se procházkou do Kuksu, cestou plníme druidskou zkoušku.

A dračí krev objevujeme večer v barokní lékárně. Opravdu je tu taková barokní dóza. Hned vedle těch s práškem z vlčích jater nebo z lebky oběšence… Inu, Milosrdní bratři měli svá léčivá tajemství…

V lékárně se také dozvídáme, že zítra máme najít Matyáše Bernarda Brauna, který nás naučí vdechnout život do kamene.

Den čtvrtý

Ráno se vydáváme hledat domeček s panenkou Marií. Máme tam potkat Matyáše Bernarda Brauna a naučit se od něho vtesat život do kamene.

Ani na sochaře Vítka nezabrala naše úžasná píseň pro cestování v čase – zůstáváme v našem letopočtu. A protože Vítkovi nedorazili jeho tovaryši, rozebíráme si jejich kameny a pouštíme se do sochání. Tenhle druh tvořivosti nás úplně pohlcuje, kameny se mění v pítka pro ptáčky, orla, cestu se stádem oveček… A miminka zatím odpočívají v tónech sundrumů.

Večer se my dospělí slavnostně oblékáme do divadla. Na představení, které si pro nás přichystaly děti. To se však proměňuje v bláznivé dobrodružství, kdy děti i dospělí v zahradách zachraňují bratra Gucciho. V divadle se znovuzjevuje i Milosrdný bratr. Je šťastný, že se setkává se svým bratrem Guccim. Chválí naši píseň a posílá nás ráno do Rentzova muzea tisku. Že prý uvidíme…

Den pátý

Ráno v deset boucháme na dveře Rentzova muzea, kam nás včera poslal Milosrdný bratr. Nikdo neotvírá. Začínáme teda zpívat „Vyrážíme vstříc baroknímu časoprostoru…“ Po pár tónech se otevřou dveře a v nich stojí… hrabě Špork. Několik vteřin stojíme bez dechu. Na několik vteřin se zastavil čas. Pak mu začínáme vyprávět náš příběh, cestu za elixírem štěstí. Zve nás dál. Dopoledne strávíme v čase baroka – luštíme zašifrované ingredience do elixíru, sestavujeme jejich jména ze středověkých sad písmen. Až je všechno správně, potiskujeme si starými modrotiskovými formami ochranné pytlíčky na elixír. A zjišťujeme, že poslední, co nám chybí, je zlatá esence.

Hrabě Špork nám radí najít kameny, kterých se s láskou dotýkaly lidské ruce (uf, ty naštěstí máme), nechat je přes noc v kruhu pospolu… A zazpívat svá přání, aby nás slyšelo samo nebe.

Loučí se s námi slovy: „A kdybyste náhodou elixír štěstí nenašli, pamatujte, že štěstí najdete v sobě“.

Takže do noci kromě běžných her a divadla

  • Nosíme kameny
  • Zpíváme v kostele jako diví – mantry, zbožné písně, i ty naše o Obludě, o Kameni i cestovací… tancujeme (a jak řekla Eliška: Konečně jsem zažila pořádnou černošskou mši) … a na oltáři nalézáme přesný popis rituálu pro tvorbu elixíru
  • No a v noci ještě zpíváme těm kamenům a prosíme je o zlatou esenci

Den šestý

Děti nacházejí zlatou esenci mezi našimi sošnými kameny. Teď už máme všechno – recepturu, všechny ingredience a přesný postup tajného rituálu. Mícháme vzácné oleje, esence bylin i granátového jablka, který má ve znaku řád Milosrdných bratří. I pravé zlato. Každá rodina si odváží svoji lahvičku s elixírem štěstí. Jak voní! A to není všechno. Odvážíme si poznání, jak být spolu dobře i v každodenním životě. Techniku Mama a Tata času. Vědomí, že společenství nás může podržet ve chvílích, kdy je rodinná jednotka malá, aby obejmula všechny potřeby. Zážitek opravdového štěstí a blízkosti. A zkušenost, čím ji vytváříme – zpíváním, tvořením, nasloucháním, odvahou improvizovat a nebrat se moc vážně, zvědavostí…