Zámek 2020:

O Mozaice:

Někdy, když má vzniknout něco nového krásného, musí se něco rozbít. A tak nás Velký mistr Rozbíjení a Velký mistr Křiku provádějí rituálem, kdy si z nefunkčních dlaždic a zrcátek připravujeme materiál pro mozaiku.

Velký mistr Křiku se rozcvičí s kladivem na bublinách a my, jeden po druhém, za podpory celého kruhu, aby to bylo slyšet na celé údolí, posíláme do minulosti to, co už je nefunkční: „ROZBÍJÍM, CO SE ROZBÍT MÁ“.

A pak nás Lucie učí řemeslu a umění mozaiky a my každou volnou chvíli utíkáme do divadla do naší dílny a lepíme a spárujeme a barvíme a lakujeme… až do posledního dne, kdy na nádvoří proběhne vznešená vernisáž za účasti zahraničních kunsthistoriček.

Co se dělo po nocích:

No, tak letos se hraběnka nezjeví, je to jasný. V podvečer jsme se vypravili k jezírku učit se umění skladby písní. A do toho… Dopis od hraběnky Růženy. Zdraví nás od moře, kde se s lesními obludami od zámku bublinkami mydlí.

A že prý nám důvěřuje, že se postaráme o její obluďátka, než se vrátí.

Tak řešíme, kde jsou, jak vypadají, jestli to nejsou nutrie, co se tu pasou… Děti organizují hlídky v nočním lese. No nic… Ráno moudřejší večera…

Večer druhý. V noci se opět vydáváme hledat obluďátka, která nám Velká Obluda Máma svěřila na hlídání. Přiláká nás nakonec strašidelné kvílení z divadla. Potmě se děti odvažují za oponu… A tam objevují zvláštního pána, jak hraje na pilu. Prý chodívá hrát do lesa na různé nástroje. A zjistil, že zvuk pily umí rozehnat obludy, které se v poslední době nějak množí. Takže teď je jasný, proč je nemůžeme najít. Zkoušíme ten průšvih napravit a přivolat obludičky jinými nástroji, které pán má. Marně. Uvidíme, jestli se objeví zítra…

Ani ve strašidelné chodbě jsme obluďátka nenašli… Velká Obluda Máma píše pohled. Prý nám věří, že se o její děti dobře staráme a ať ji pošleme fotky. No, tak jsme se namaskovali za obludky a vyfotili se a poslali jí to. Začalo se jí stýskat a chystá se od moře domů. Asi máme průšvih…

Kdo ví, jak to dopadne s těma obludama… Hanka je v noci potkala, když se vracela domů na kole. Ty tmavě červený…, no ale přes den se nedají vidět, jen v noci.

Bylo to dobrodružné, přes den nám telefonovali naši napjatí fanoušci z facebooku („No já tu v Praze sedím napjatá, jak tohle dopadne!!! Zašantročit někomu děti se prostě nikdy nevyplácí.“)

V každém případě nás poslední večer čeká autorské improvizační divadlo. Děti mají svoje role, rodiče mají svoje role, navzájem je neznají… Do toho malé děti jedou svůj příběh: padají z pódia, rozbíjejí dlaždičky na mozaiku, hrají si se psem, dělají hvězdy… A všechno dohromady funguje.

A do toho za námi do divadla po představení přišly tři obludičky – nesměle nakukovaly veřmi a pak plaše utíkaly. Zkoušeli jsme je pochytat v noční zámecké zahradě. Když vtom se z lesa vynořila OBROVSKÁ světélkující obluda – Velká Obluda Máma. Hezky nám poděkovala, jak jsme se o její děti starali!

Chvíli jsme řešili dilema, přiznat se nebo ne, že jsme obludky vlastně vůbec nenašli. Když jsme na její Děkuji odpověděli Není zač… Za málo… přišlo nám to dost ok. Ale děti prosadily přiznat se a bylo to dobré.