Hanka s Lenkou si spolu moc a často hrály jako holky. A pak se jich cesty rozešly do světa a každá se něco naučila. V roce 2013 přijela Lenka na návštěvu k Hance – z Bílých Karpat do Krkonoš. Tak na chvilku na kafe. A Hanka s Lenkou si nakonec povídaly až do noci a přes noc a ještě dopoledne. A vymyslely kurz pro rodiče a děti a koně. A od té doby vytvořily pro děti a rodiče kurz každé léto. Teda většinou dva kurzy na léto.

(Taky děláme kurzy jen pro dospělé, když si chtějí odpočinout od dětí).

Lenka a Jožka se zamilovali, už strašně dávno. (Myslím, že Jožka přiletěl vrtulníkem, ale to musíte přijet a nechat si to vyprávět od nich.) Hnedle po revoluci odjeli do Anglie a Itálie a v nejlepších stájích se naučili žokejskému řemeslu a umění. A putování po stájích zakončili na úpatí Bílých Karpat. Usadili se v Horním Němčí, kde je ráj pro koně i pro lidi. Mají tu stáje s koňmi dostihovými i provozními – pro nás začátečníky. Umějí učit jezdectví. Taky tu mají obchod s potřebami pro koně – ten s dětmi milujeme. Když Lenka jezdí s rodiči, tak sem vlezeme a prohlížíme si zboží a sníme o tom, co bychom si všechno koupili a co s tím dělali.

Jožka má velký laskavý srdce pro děti jako můj a Lenčin dědeček. Někdy tu s námi je i Lenčina mamka, takže tu máme babičku (která dětem vykecá všechna naše tajemství). A vždycky doufáme že přijede Dalibor, syn Lenky a Jožky, a zahraje si s námi divadlo a udělá ohňovou šou a třeba i s námi jezdí na jízdárně (protože Dalibor jezdí na koni od miminka a umí mluvit s koňskou duší).

O Lence a Jožkovi a jejich práci si víc můžete prohlédnout tady.

Hanka si v dětství opakovala zaklínadlo Pipi Dlouhé Punčochy “Strčprstkrčská pililulko, nechci vyrůst, čárymáryfulko”, protože si chtěla pořád hrát a objevovat a tvořit. Taky byla dost upovídaná. Takže její táta (strejda Lenky) jí říkával: “Ty se jednou budeš živit hubou.” A taky že jo! Vystudovala sice “něco pořádnýho”, takže může mít na vizitce, že je třeba kouč nebo psychoterapeutka nebo lektorka emoční inteligence. Ale hlavně si může pořád hrát a objevovat a povídat si.  Celé léto vytváří kempy pro rodiny, přes rok pracuje nejradši s týmy kantorů anebo s dětmi a taky s různými šéfy – protože to nejdůležitější, co se naučila, je, že se člověčí mozek učí mnohonásobně rychleji za pochvalu a laskavost, než za poukazování na nedokonalosti.

Takže na “koňských kempech” je to trochu, jako když přijedete do rodiny. Je tu pár jasných pravidel, aby byli v bezpečí zvířata i lidi, a jinak je to pohoda a odpočinek a blízkost. Za pět dní toho zažijete tolik, jako na dvoutýdenní dovolené… nebo možná ještě víc.